le
Kapela Aura Liberec

Živá hudbapro soukromé
akce, plesy, svatby... Liberec

www.kapela-aura.cz
lekcekytary.cz na Facebooku

Něco málo o mně

David Fajmon

K hraní na kytaru jsem se dostal někdy kolem patnácti let, když jsem s kamarádem Petrem Prskavcem u kontejneru našel rozbitou dětskou  kytárku o dvou strunách. Rozhodnul jsem se tehdy tak trochu z legrace vysloužilou "kytáru" umístnit v mém pokoji. Netušil jsem, jak moc mi tento kontajnerový nález ovlivní příští život.

Brnkání na poslední dvě struny mě totiž natolik uchvátilo, že jsem dokoupil strunu novou, natáhl ji na ubohý nástroj, a rozšířil tak své možnosti hraní. Kamarád Petr mé brnkání doprovázel na bicí soupravu v podobě obrácených kyblíků od Primalexu.
Brzy bylo zřejmé, že oba s těmito hudebními nástroji nevystačíme. Prodal jsem pod cenou mobilní telefon, na který jsem si vydělal brigádou u svého táty, a koupil si svoji první levnou, elektrickou  kytaru. Jsem levák, s čímž souvisí potíže při nákupu kytar. Je jich podstatně méně a jsou dražší. Koupil jsem proto tehdy pravorukou kytaru, ale přehodil jsem na ní jen struny. Kamarád Petr také vyměnil kyblíky za opravdové bicí a následující tři roky nás naši blízcí téměř neviděli. Přestěhovali jsme se totiž do garáže a založili svou první kapelu Thunderblast, pozdější Auru

V 16 letech jsem potkal člověka, který mne provázel od mých hudebních začátků a který bude pro mne navždy jedním z nejdůležitějších lidí mého života.  Potkal jsem totiž Karla Bareše, výjimečného muzikanta a chytrého člověka, kapelníka známého orchestru Ladislava Bareše.  Stal se mým učitelem kytary, mým druhým otcem. Hodiny kytary, které jsem u něho po večerech absolvoval, se protahovaly z běžných  šedesáti minut na tři hodiny a více. Hráli jsme spolu, ale také vedli dlouhé, úžasné rozhovory, nejen o muzice.  Hrál jsem během té doby už se dvěma rockovými kapelami – Aura a Bonba,  ale hodiny strávené s Karlem Barešem byly pro můj muzikantský rozvoj i směřování naprosto osudové.  Po čase mi řekl, že si ze mne chce vychovat kytaristu do svého orchestru. Pro mě to byla velká pocta a moc to pro mne znamenalo. Nicméně jako každý puberťák jsem odmítal cvičit noty. Toužil jsem neustále jamovat a sólovat. Na to jsem posléze doplatil, když mi pan Bareš jednoho večera zavolal, že o víkendu hraji s jeho orchestrem. Byla to jasná léčba šokem, symbolické naplácání na zadek. Hodil mne mezi muzikanty profesionály, nekonečné notové partitury a hraj ... I přesto, že jsem v té době hrál, troufám si říct, na vysoké úrovni, z mého komba se z 90% linulo pouze hlasité ticho ... Oxymóron, který mi v tu chvíli vůbec nepřišel k smíchu.
Karel mne posléze přivedl jako nového člena také do orchestru Rudy Janovského. To mne konečně donutilo věnovat pozornost výuce not. Následovala plesová sezóna a pro mne několik hraní s orchestrem Ladislava Bareše. Být členem těles, tvořených profesionálními muzikanty, je neuvěřitelná zkušenost.  Mnoho cenných rad jsem dostal například od baskytaristy Martina Lehkého, který doprovází v současnosti Lucií Bílou.

Když se ohlédnu ještě jednou zpět, musím znovu poděkovat. Vím, že za velký kus hudebního vzdělání i za ty tři skvělé, tentokrát už levoruké kytary, vděčím Karlu Barešovi, mému úžasnému učiteli a druhému otci, na kterého nikdy nezapomenu.
A moje sliby vůči němu naplním ...

nahoru